Vyjel na tříměsíční studijní stáž do Velké Británie, zůstal dva roky a také tam  odmaturoval. V současnosti Kryštof Jirků z Prahy studuje na oxfordské univerzitě trojkombinaci filosofie, politologie a ekonomie a je také vášnivým esejistou. Eseje psal už na Gymnáziu Jana Keplera, ale při pobytu v Británii se jejich počty znásobily. Kromě matematiky je vytvářel v každém předmětu, protože na nich stojí britská maturita. Eseje nutí studenty přemýšlet nad látkou a učit se formulovat argumenty, říká student Jirků.

Proč jste si pro středoškolské studium zvolil Gymnázium Jana Keplera?

Při přihláškách na osmileté gymnázium měla rozhodující slovo samozřejmě maminka. Společně s rodiči jsme vybrali preferovaná gymnázia primárně na základě akademických kritérií. Roli hrály hlavně maturitní výsledky a univerzitní destinace absolventů – GJK už tenkrát posílalo studenty na elitní světové školy. Finální volba byla ale na mně, myslím, že výběr školy je do jisté míry subjektivní záležitost. Na GJK na mě hned u dveří dýchla akademická, ale zároveň velmi otevřená atmosféra, která mě nadchla. Dojem umocnili i tehdejší studenti, se kterými jsem měl možnost mluvit, a kteří byli všichni velice zajímaví a inspirativní. Pomohlo ale i to, že naše rodina je takový „keplerácký“ klan – jsme se sestrou již třetí generace, která školu navštěvuje.

Jak je důležité, aby se studenti středních škol nespokojovali jen s klasickou výukou, ale sami pracovali na svém rozvoji v rámci samostudia a neformálního vzdělávání?

Myslím, že naprosto zásadní – čím dříve, tím lépe! Zejména tradiční přednáškový Sympozion na GJK je výjimečná studentská akce. Jde o vynikající příležitosti potkat mistry svého oboru. Pokud vás zajímá filosofie, můžete si na přednášku do školy pozvat předního českého profesora, položit mu své otázky, učit se od něj, navázat cenný kontakt… hlavní je se nebát! To samé platí ale pro jakoukoli činnost nebo oblast zájmu. Když je člověk aktivní, může se velmi brzy dostat k zajímavým lidem i nápadům a dobrá škola by ho v takových zájmech měla podpořit.

Jak se stane, že student střední školy vyjede na tříměsíční stáž, zapomene se vrátit a protáhne si ji na dva roky?

Za to vděčím „Keplerovi“, který má na českou školu opravdu vynikající mezinárodní konexe. Už téměř 15 let jezdí každý rok asi desítka studentů na různé krátkodobé zahraniční pobyty a mezinárodní sympozia. Kromě „exotiky“ v kolumbijské Bogotě, Malajsii anebo Singapuru vyráží studenti také na elitní britské školy. Já si z nabízených možností vybral Winchester College, 700 let starou internátní školu na jihu Británie, a díky podpoře rodičů a školy tam dostal možnost vystudovat celé dva poslední ročníky a odmaturovat. V Anglii nás mají rádi. Ve stejném roce dostal obdobnou příležitost i můj spolužák Honza, a myslím, že jsme neudělali ostudu.

Na střední škole jste za dva roky studia napsal téměř stovku esejí. O čem byly a jak pro vás jejich tvorba byla přínosná?

Eseje jsme psali už na Keplerovi, ale v Británii se používají v úplně jiném měřítku. Kromě matematiky jsem je psal v každém předmětu, je na nich založená i britská maturita, chybí jí ústní komponent typický pro Česko. Eseje nutí studenty přemýšlet nad látkou a učit se formulovat argumenty. V dějepise jsme například neměli testy – když jsme například probrali anglického krále Jakuba II., musel jsem napsat několikastránkový text o tom, zda byl schopným králem. To, že si člověk nemusí memorovat fakta, je mýtus: stále jsem musel znát Jakubovu daňovou politiku či počty poslanců, kteří jej podporovali. Vždy jsem však byl veden k tomu, abych informace používal k formování silných a vyvracení slabých argumentů. Taková schopnost je, myslím, do akademického i profesního života zásadní. Eseje se navíc využívaly i v exaktních oborech. Když musí student vlastními slovy vysvětlit látku například v biologii či ekonomii, vyjde mnohem snáze najevo, zda jí opravdu rozumí. Větší využití esejí by českému školství rozhodně prospělo.

Mohl byste se pokusit srovnat středoškolské studium v Česku a Anglii, tedy porovnat tyto dva školské systémy? 

Nerad se pouštím do filipik o tom, jak je české školství v porovnání s britským zaostalé a nesrovnatelně horší. Mám zkušenosti ze dvou škol, které patří mezi špičku ve svých zemích, a každá mi dala do života něco velmi cenného a může tu druhou ledasco naučit. Nejpatrnější rozdíly jsou právě v tom, na co se výuka soustředí: mladí Britové jsou mnohem častěji vedeni k argumentaci, rozboru a hodnocení látky, kterou se učí. Je to dané mnohem užším zaměřením: poslední dva ročníky studujete jen tři až čtyři předměty, ve kterých jdete opravdu do hloubky, neučíte se třeba jen ekonomické teorie, ale i přemýšlet jako ekonom.

Jaké jsou další rozdíly?

Studentům často chybí všeobecný rozhled. I na Oxfordu potkáte studenty, kteří nikdy neslyšeli o Homérovi nebo si mysleli, že ve východní Evropě stále máme komunismus. Rozdílný byl i způsob výuky: průměrně velká třída na Winchester College měla kolem šesti až osmi studentů, a téměř nikdo z mých učitelů neměl pedagogické vzdělání. Někteří byli bývalí univerzitní profesoři, jiní lidé z praxe – inženýři, bankéři, či velvyslanci. Žádné mezery v odbornosti rozhodně neměli a často šlo o velice inspirativní osobnosti. To je něco, z čeho by si české školství také mohlo vzít příklad.

V současné době studujete na univerzitě v Oxfordu trojkombinaci oborů filosofie, politologie a ekonomie. Stále píšete hodně esejí? 

Na gymnáziu mě zajímala celá škála oborů, a tato oxfordská trojkombinace umožňuje poskládat všechny dohromady. Mohu tak současně studovat současnou politiku a její filosofické podklady, stejně jako středověké křesťanské myslitele, nebo se učit o historii ekonomického rozvoje. Co se týče esejí, tak na těch je na Oxfordu výuka založená: každý týden mám dva „tutorialy“, individuální schůzky s profesory, na kterých svou esej přečtu a poté ji prodiskutujeme. Esej píšu během předešlého týdne, na základě seznamu četby, který mi profesoři sestavují. Výuka tak má být „šitá na míru“ pro každého studenta a umožňuje nám od prvních dnů studia probírat své nápady a myšlenky se světovými kapacitami.

Jak vypadá složení studentských skupin na oxfordské univerzitě?

Oxford je na poměry anglických škol poměrně tradiční, převažují britští studenti. Naopak londýnské školy bývají podstatně kosmopolitnější. Přesto se nedá říct, že by mu chyběla diverzita: sami britští studenti mají mnohdy vzdálený původ v zemích bývalého impéria, například v Indii, Hong Kongu či Singapuru.

Jaké máte další profesní plány? Vrátíte se do Česka?  

Domov je určitě stále v Česku, kam se také v dlouhodobém horizontu chci vrátit. Možná si ale pobyt v Anglii ještě o pár let prodloužím.